FilipKoryta

Dodnes v sobě ovšem nosím křivdu, jíž jsem se sám na sobě dopustil – nikdy jsem nedonutil sám sebe! Nikdy jsem se sám sebe explicitně nedotázal, co mne formovalo, co mne determinovalo, co mne motivovalo. (Hudebně, samozřejmě.) Tomu je nyní konec! Toto je má zpověď. Klíč, jejž jsem při hledání užíval, je niterný. Snažil jsem se vybavit si alba, která mě nasměrovala jinam, která mě jaksi vychýlila a ponoukla k přemýšlení nad tím, zdali je nutné žít/tvořit zrovna tak, jak jsem v dané době žil/tvořil.

BLINK - 182: ENEMA OF THE STATE

Středobod všeho. Epicentrum sídlištního universa. Seděl jsem ve svém dětském pokoji, držel španělskou kytaru, na níž jsem se neuměl ani správně podívat, a kamarád Kuba, který taktéž držel španělskou kytaru a taktéž se na ni neuměl ani správně podívat, řekl: „Ty budeš basák a budeš jako Mark Hoppus. Já budu kytarista a budu jako Tom DeLonge,“ a já na to: „Dobře.“ Ale zatímco Kuba za chvíli pověsil kytaru (i hudbu jako takovou) na hřebík, já se dnes živím jako umělec (byť jako hudebník jen částečně). A může za to právě ta parta týpků z Kalifornie, která se bezstarostně proháněla ulicemi San Diega bez oblečení, s obnaženými řitěmi a varlaty. Dokázali mi, že entuziasmus, tvrdohlavost a vytrvalost se vyplácí (ano, vbrzku se pro podobná tvrzení jistě stanu osobním koučem a motivačním řečníkem). Dlouhou dobu jsem pak nesvedl poslouchat a „konstruovat“ nic jiného než pop-punk (kromě Blink – 182 šlo i o Green Day, Simple Plan, Good Charlotte, Yellowcard, New Found Glory, Alkaline Trio, Sum 41 atd.). Nejmilejší skladby? Don´t Leave Me, What´s My Age Again?, Adam´s Song a Mutt. (Mimochodem si dodneška pamatuju, kdy jsem s Blink přišel do styku vůbec poprvé: v legendární scéně z filmu Prci, prci, prcičky, kdy se hlavní postavě nezdaří udržet semeno tam, kde by mělo často zůstat raději než putovat planetou; soundtrackem dané scény byla píseň Mutt a samotní členové kapely si ve scénce dokonce zahráli.)

TAKING BACK SUNDAY: WHERE YOU WANT TO BE

Ze sevření pop-punku blíže k alternativnímu rocku (tehdy bych řekl emíčko jak zmrd). Když jsme začali hrát s mojí první kapelou Friday, naši nejbližší kamarádi a groupies nás trefně přezdívali Taking Back Friday (naše kapela se ovšem jmenovala Friday jen a pouze proto, že jsme v počátcích zkoušeli výhradně v pátek). A věděli proč! Od nikoho jsme totiž nekradli tolik jako od TBS. Co jsme si půjčovali nejvíc, to byl princip struktury vokálů – od Blink 182 jsem byl naučený, že jednu píseň zpívá tenhle, druhou tamten, třetí zase tenhle… díky TBS vzal tento modus za své – kdo bude zpívat kterou pasáž, to bylo do poslední chvíle překvapení (jak u Taking Back Sunday, tak u Friday). Zároveň jsme díky této skupině svedli začít skládat i pomalejší písně (jelikož do té doby jsme se drželi hesla rychle rovná se správně). Sice pro mě dnes už nejsou Taking Back Sunday víc než příjemná nostalgie (provázeli mě ostatně tím nejhorším obdobím, jaké může nezkušeného mládence žijícího v nejtvrdším kapitalismu potkat – dospíváním), ale nenapsat je sem, to by bylo pokrytectví nejhrubšího zrna. Nejoblíbenější písně? Bonus Mosh Pt. II, A Decade Under The Influence, One-Eighty By Summer a Little Devotional.

TWO DOOR CINEMA CLUB: TOURIST HISTORY

To si takhle vysedáváte u počítače, sociální sítě z vás sosají životní energii, a BUM! Kamarád zasdílí videoklip, vy kliknete a pak už jen repete – repete – REPETE! Píseň What You Know se mi přilepila k uchu jako moucha k pavučině, akorát se namísto bolesti a smrti dostavila radost (srovnatelná s vítězstvím národního týmu na světovém šampionátu - sport a národ si dosaďte dle libosti) a jistá forma znovuzrození. Dokud jsem neznal TDCC, odmítal jsem do svých skladeb zařadit taneční prvky. Jakmile jsem poznal TDCC, musel jsem do svých skladeb zařadit taneční prvky. Dle mého nejlepší písně? Come Back Home, What You Know a Eat That Up, It´s Good For You. Dodnes mě trochu trápí, že jsem kluky neviděl naživo; na rozdíl od předchozích dvou kapel je tu totiž předpoklad (dokonce potvrzený kvantem videí na internetu, názory přátel i recenzemi koncertů), že zní naživo dobře a dokáží nabídnout podobnou kvalitu jako na studiových nahrávkách (Taking Back Sunday i Blink – 182 mají značnou slabinu v živém projevu svých zpěváků). Když spatřila světlo světa moje poslední kapela – jménem diCaprio – jeden náš kamarád nás označil za Two Door Cinema Club pro chudé; někoho by se takový přívlastek možná dotkl, možná by pak někdo toužil dotyčnému poupravit fasádu motorovou pilou či hasákem, jenže mě to potěšilo. A pobavilo. Chápal jsem to jako kompliment.

WHITE LIES: TO LOSE MY LIFE

Ač jsem od nich jako první slyšel píseň Bigger Than Us z alba následujícího (která mi v hlavě zněla ještě hodiny po skončení), považuji jejich debut za desku, kterou doteď nepřekonali. Nejde o to, že by další desky byly horší, nenápaditější, nudnější etc. Nikoli. Jde o to, že první deska je tak silná, že se jen těžko překonává (za mě se překonání nejvíc blížila 4. deska s názvem Friends). Písně jako Death, To Lose My Life anebo Unfinished Bussiness se na koncertech hrají dodnes, jsou nedílnou součástí živého repertoáru, a kdyby to tak nebylo, jistě by ne jeden fanoušek zvažoval vajíčkovo-rajčatový atentát. Zpěvák (potažmo jeho hlas) patří mezi ty, již vás nenechají v klidu – buď ho bezmezně milujete, nebo máte chuť ucpat mu mluvidla pizzou o průměru dvanáct metrů. A to se mi právě líbí: buď, anebo! Srdcovky? Death, To Lose My Life, A Place To Hide a From The Stars. Co se týče vlivu na mou osobu v roli hudebníka, rozhodně nesmíme opomenout skutečnost, že jakmile jsem objevil White Lies, musel jsem do kapely, kterou jsem tehdy formoval (již zmínění diCaprio), zapojit klávesy a syntetizátory (byl to tedy odklon od standardních kytarovek). White Lies a moje láska k nim jsou důkazem, že v hlubinách mého nitra dlí melancholický uplakánek, jehož největšími koníčky jsou introspekce, černá barva a sebelítost.

Mezi kapely, které mě ovlivnily (a ovlivňují), leč ne tak fatálně, dále patří například Kid Astray, Bad Veins, Atlas Genius, Arcade Fire, Bloodhound Gang, The Cure, Editors, Interpol, Jimmy Eat World, Midtown, The Wombats nebo Phoenix, z tuzemských pak Mňága a Žďorp, Tata Bojs, Midi Lidi, dalekko, Sunshine nebo Role.

Jednou z point tohoto příspěvku je, že mě zajímá, co kdo poslouchá a s jakou hudbou kdo tráví čas, co pro koho hudba znamená, jaké vzpomínky dokáže ta která skladba v člověku probudit a tak dále a tak dále. Takže hodlám zpovídat své známé, kamarády a přátele a následně vás informovat.

Těšme se!